Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie plemene

13. 5. 2007

Křížení vlka se psem

 

 

Příprava a průběh pokusu

 

 Údaje o křížencích vlka a psa, v dostupné literatuře, se týkaly pouze kříženců prvé generace. Všechny údaje popisovaly křížence jako špatné psy, v chování agresivnějš ínež vlky. Metodika těchto pokusů byla konsultována s několika zoology,z nichž žádný neměl vlastní zkušenosti s odchovem kříženců a odkazovali se pouzena literaturu a zkušenosti zoologických zahrad s chovem vlků.
  Cílem pokusu bylo zjistit, co nejvíce o chování vlka v zajetí, jaká je plodnost jeho kříženců se psem, jaká je biometrie vlka a jeho kříženců, v čem se projevuje dominance nebo recesivita vloh vlka u kříženců, jaký je rozdíl v aktivitě vlka, kříženců a psa, jak se liší vrozené vlastností u kříženců a jak získávají zkušenosti. Po zpracování projektu pokusu byla získána od učitele pana Hájka roční vlčice a umístěna v chovné stanici Pohraniční stráže v Libějovicích u Vodňan. Byla ustájena ve výběhu s boudou. Vlčice byla krmena vařeným krmivem pro psy složeným z 50% živočišných produktů, 40% rostlinných, 5% zeleniny, 3% minerálií,1% kvasnic a 1% kuchyňské soli. Ke 4 litrům husté kaše dostávala ještě 1/2 kg syrového masa.
 
Ke krytí vlčice byli vybráni 2 psi plemene německý ovčák, kteří splňovali podmínky kvalitního odchovu. Prvý pes byl klidný, výborně ovladatelný a vycvičený, druhý byl agresivní, hůře ovladatelný, rovněž vycvičený. Oba byli vlkošedí a v chovu vyzkoušení.
 Při prvém hárání v r. 1957 se nepodařilo vlčici nakrýt, protože se před psy schovala v boudě a nebylo možno přesně zjistit dobu hárání. V r. 1958 byla zajištěna kontrola hárání. Vlčice se začala hárat 15. března. Hárání probíhalo normálně. Dvanáctý den se změnilo její chování ke psu, který byl ustájen ve vedlejším kotci. Otírala se před ním o pletivo a očichávala jej. Třináctý den byl tento pes vpuštěn k Vlčici.. Vlčice zůstala stát u boudy a když k ní pes přišel kousla jej do krku. Pes uskočil, stáhl ocas mezi nohy a běžel k východu z kotce. Vlčice na něho začala znovu útočit. Když se nebránil, tak se na něho vrhla a z boční hrudi mu vytrhla kus kůže velký jako dlaň. Druhý den byl k vlčici vpuštěn druhý, agresivní pes. Chování vlčice se opakovalo. Když jej však vlčice napadla, pes se bránil a uchopil ji se shora za krk a několikrát s ní zatřepal. Chování vlčice se tím zásadně změnilo.. Začala před psem pobíhat, navzájem se očichávali a nastaly mezi nimi námluvy. Po 15 minutách seznamování se vlčice zastavila a pes ji nakryl. Po nakrytí, které trvalo 2 min. se vlčice snažila dostat od psa. Válela se pod ním, kňučela, kousala jej do nohou, po pouhých 3 minutách došlo k odpojení od psa. Pak zalezla do boudy a pes zůstal v kotci. Za 4 hodiny vylezla vlčice z boudy a pes ji znovu nakryl. Chování vlčice po nakrytí se opakovalo. Takto byla vlčice kryta každý druhý den až do 20. dne hárání.
 Po té začala psa odmítat a pes o ní přestal mít zájem. Až do 50. dne od prvého nakrytí nebyla na vlčici březost patrna. Od 32. dne po nakrytí začala spotřebovávat o 15–20% více potravy. 53. den začala intenzívně hrabat pod boudou noru, ale protože pod celým výběhem bylo položeno pletivo, nepodařilo se jí to. 61. den po prvém nakrytí během noci porodila. Pro značnou agresivitu vlčice k ošetřovateli se podařilo prohlédnout vlčata až 10 den. Bylo jich 5 a byly o 9 dkg. lehcí nežli stejně stará štěňata něm. ovčáku. Od 25. dne vlčata začala vykukovat z boudy a 29. den poprvé z boudy vylezla a začala se rozlézat po kotci. Na příchod ošetřovatele reagovala okamžitým útěkem do boudy. Protože vlčice zůstala venku, ukazovalo to na vrozenou nedůvěru k neznámým podnětům. Když se ošetřovatel přiblížil k boudě, postavila se vlčice před boudu a vycenila na něho zuby. Kolem 30. dne věku vlčat je vlčice začala přikrmovat ze žaludku. Vlčata začala žrát rovněž kousky masa, které jim byly hozeny před boudu. Převážně se zdržovala pohromadě v blízkosti vlčice. Jejich denní režim začínal po rozednění, kdy vylezla z boudy a 10–12 minut si hrála. Pak začala žrát. K tomu jim stačilo 5–6 minut. Následovalo opět hraní ve výběhu i v boudě, kterého se zúčastnila i vlčice. Za 15–20 minut opět zalezla do boudy k odpočinku. Ten trval 50–60 min., po něm následoval příjem potravy a opět hra 15–20 min. Tento rytmus se opakoval až do setmění. S přibývajícím věkem se u nich prodlužovala doba hraní, ale i spánku. Hry probíhaly většinou ve dvojicích, ale když došlo k intenzivnímu boji, často se připojila i ostatní vlčata. Zajímavé na tom bylo, že pomáhala zpravidla silnějšímu. Tak se začal vytvářet základ hierarchie smečky. U dominantních jedinců jejich agresivita narůstala a ve stáří pěti týdnu již bylo možno rozpoznat, jaké postavení bude mít každý jedinec ve smečce.

První poznatky

Kříženci prvé generace jsou typem i chováním vlčí. Pouze ojediněle se vyskytl jedinec, který se v něčem částečně odlišoval.
  Při spojení vlka s fenou něm. ovčáka je většina kříženců podobná vlku, ale ve vrhu je již vetší variabilita. V obou případech je vlk dominantnější nežli pes. Z toho vnikla pravděpodobně zkušenost, často citovaná v literatuře, že ze spojení vlka a psa vzejde vždy špatný pes.
 Kříženci prvé, ale i dalších generací, jsou plodní a dají potomstvo jak se psem, tak s vlkem.
  V druhé generaci při spojení kříženců se psem je potomstvo anatomicky ze 70–75% podobné vlku. Ostatní jsou mezitypy. Při společné výchove se psy se kříženci podřizují psům až do stáří 8.–10. měs. Pak začnou bojovat o postavení ve smečce a ve většině případu tento boj vyhrají. Ovladatelnost a tím i cvičitelnost kříženců této generace je značně rozdílná od psu. Jsou mezi nimi jedinci, kteří se téměř nedají cvičit.
 Třetí generace kříženců při spojení se psem si zachovává ještě v 60–75% anatomické znaky vlka. Ve vrzích se nevyskytují jedinci s převládajícími znaky psa. Ve třetí generaci je možné, jak z typu vlka, tak i z mezitypu vybrat jedince, kteří jsou vhodní i k náročnému výcviku.
  Při důkladném výběru zvířat vhodných pro chov je možné krýt tyto křížence z různých vrhů mezi sebou. Nedoporučuje se úzká příbuzenská plemenitba na vlka, ale ani na psa. Je možné nakrýt také třetí generaci psem, ale pouze zvířata s převládajícím typem vlka.
 K udržení typu je nutno zařazovat do chovu zvířata dominantní s výrazným fenotypem. Jelikož je nutno sledovat nejen exteriér, ale i povahové vlastnosti, má přednost upevňování povahových vlastností i za cenu připuštění menších exteriérových nedostatků. K získání zvířat všestranně upotřebitelných nelze použít k chovu ani výrazně agresivní, ani bojácná zvířata.
 Kříženci s anatomickými znaky vlka si udržují i vlčí vytrvalost v pohybu a vysoký temperament. Provedené zkoušky potvrdily, že uběhnou nepřetržitě až o 50% delší vzdálenost nežli něm. ovčáci, aniž by měli nerovnoměrně prošlapané polštářky na tlapách, což je běžné u psů.
 Mají výraznější orientační reakci, dokonalejší vidění v noci, lepší sluch, čich i zrak. Rovněž osrstění je u nich kvalitnější, s vetší isolační schopností. Některé jejich specifické vlastnosti je nutno tolerovat i při výcviku. 

 
Vznik československého vlčáka
Chovatelský cíl

Po světe běhá asi tak 340 uznávaných plemen psů a řada dalších plemen dosud neuznaných či skoro neznámých. Má pak vůbec smysl šlechtit nová plemena? Co může československý vlčák přinést nového? Najde si své místo na slunci, prosadí se mezi tou spoustou psích typů a forem? Jak? Jakými vlastnostmi se může odlišit? Cíle křížení a chovu československého vlčáka prodělávají svůj vývoj. Původním záměrem bylo jen ověřit v experimentu, zda může být přikřížením vlku zlepšen zdravotní stav, odolnost a vytrvalost služebních psů u Pohraniční stráže. Samozřejmou podmínkou byla dobrá cvičitelnost a předpoklady k pracovnímu využití, zatímco vzhled a tělesná stavba kříženců byly sledovány jen právě v souvislostis jejich vytrvalostí a celkovou kondicí.
 Se snahou o založení chovu nového čistokrevného plemene se požadavky zvýšily. Vzhled – exteriér psů přestal být druhořadou záležitostí. Dříve žádané „mezitypy" se znaky vlku i německých ovčáku postupně ustupovaly jedincům s převahou znaků vlka.
 V civilním chovu pak již od počátku platí pravidlo: Československý vlčák se má co nejvíce podobat vlku. I současný, mezinárodně uznaný standard říká: „Stavbou těla, pohybem, osrstěním barvou srsti a maskou připomíná vlka. Ve standardu však najdeme i podrobnou charakteristiku požadovaných povahových vlastností. Původní text standardu říkal: „Československý vlčák je vysoce temperamentní a aktivní, jeho smysly jsou silně vyvinuty, převládá orientační a aktivně obranná reakce. Je nedůvěřivý, ale bezdůvodně nenapadá. Svému pánovi projevuje neobyčejnou věrnost. V boji je neohrožený a odvážný, má předpoklady pro všestrannou upotřebitelnost.
 Čím se tedy československý vlčák odlišuje, co nese se svou kůží na trh ? Spolu s pevným zdravím, vitalitou, přírodními instinkty, nezávislostí, odolností a jemnou krásou dítěte přírody přináší světu i významné poselství: Nezakrývá svůj přírodní původ.
 Chovatelé všech možných psích ras se po generace snaží odlišit a vzdálit svá zvířata od jejich přírodních předků; z vyvážené harmonie vlastností vyjímají malou část, kterou zdůrazňují do extrému, z mutací a dědičných defektů vytváří ideály krásy (někdy až na hranici životaschopnosti zvířat). Právě českoslovenští chovatelé však našli odvahu postavit se proti proudu.
 Vzorem pro československé vlčáky je a zůstane prapředek všech psů – vlk – v celé své kráse a síle, ale i přizpůsobivosti a proměnlivosti. Proto i standard požaduje jednotu v typu i zbarvení, ale současně dává prostor pro přiměřenou variabilitu a tím umožňuje rozvoj chovu do šíře a zachování dědičného zdraví v populaci. Chov československého vlčáka nikdy a za žádných okolností nebude směřovat proti přírodním zákonitostem; československý vlčák se ze všech známých plemen nejvíce vzdaluje tomu, co bývá nazýváno „násilným chovem.

Od kříženců k plemeni

Pokus s křížením německých ovčáků s vlky byl připravován od roku 1955, první vrh kříženců se narodil v chovné stanici Pohraniční stráže v Libějovicích dne 26. května 1958. U kříženců byly podrobně sledovány anatomické i fyziologické rozdíly od obou rodičovských forem, byly zkoumány jejich předpoklady k výcviku, aktivita i vytrvalost. Vybraní kříženci byli znovu spojováni s nepříbuznými německými ovčáky.
 Křížení přinášelo své výsledky, odborníci u Pohraniční stráže i v Československé akademii věd publikovali nové poznatky. Kdy však končí experiment s regenerací německého ovčáka vlkem a začíná šlechtění nového plemene?
 V letech 1964–1965 jsou publikovány výsledky křížení a směry dalšího výzkumu, současně již existuje myšlenka na vznik nového plemene, navzdory téměř hysterické reakci některých chovatelů německého ovčáka.
 První znění standardu bylo vypracováno ing. K. Hartlem v roce 1966. V té době byli na světe již čtyři filiální generace kříženců z první linie, založené vlčicí Britou a německým ovčákem Cézarem z Březového háje, a dvě filiální generace z druhé linie po stejné vlčici a německém ovčáku Kurt z Václavky. Tehdejší Svazarm i Československý svaz chovatelů drobného zvířectva (ČsSCHDZ) však žádost o registraci plemene a zápis těchto zvířat do plemenné knihy opakovaně odmítli s poukazem na malý počet jedinců.
 V roce 1968 bylo v chovné stanici v Býchorech uskutečněno další křížení. Byl spojen vlk Argo s fenou německého ovčáka Astou z SNB. Ve stejné chovné stanici byla odchována i druhá filiální generace kříženců z této linie. Mezilinioví kříženci začali být označováni zkratkou ČV = český vlčák. Avšak ani v roce 1970 nebyla povolena jejich registrace plemennou knihou, přestože v rukou civilních chovatelů bylo již 56 kříženců a u ozbrojených složek sloužilo více než sto jedinců. Další žádost byla zamítnuta v roce 1976.
 V sedmdesátých letech pokračoval chov především v novém kynologickém zařízení blízko Malacek, které náleželo k Bratislavské brigádě Pohraniční stráže. Zde obohatil populaci třetí vlk – Šarik. V roce 1974 byl spojen s kříženkou třetí filiální generace Xelou z Pohraniční stráže a s fenou ČV Urtou z Pohraniční stráže. Na Slovensku působil jako důstojník mj. i pan František Rosík, který dlouhodobě spolupracoval s ing. Karlem Hartlem na realizaci programu křížení a náležel k iniciátorům a zastáncům šlechtění nového plemene. Pro pana Františka Rosíka se chov československých vlčáků stal celoživotním posláním, dnes je čestným předsedou Klubu chovateľov československého vlciaka Slovenskej republiky.
 Až po usilovném jednání v závěru roku 1981 povolil Český svaz chovatelů ustanovení klubu chovatelů tohoto plemene a zápis odchovu do plemenné knihy. Bohužel jedinci, kteří se dostali k civilním chovatelům z Libějovic, mezitím zestárli nebo se založení klubu nedožili. Civilní chov byl obnoven právě díky potomkům psů přesunutých na Slovensko.

Cesta k mezinárodnímu uznání
Klub chovatelů československého vlčáka byl založen v Brně dne 20. 3. 1982. Klub měl sídlo v Praze a celostátní působnost, byl začleněn do Českého svazu chovatelů.. Ustanovující schůze mimo jiné schválila název plemene „ČESKOSLOVENSKÝ VLČÁK“, pověřila výbor sestavením bonitační karty, stanovením kritérií pro chovnost, tvorbou dlouhodobé koncepce chovu a chovného programu. Předsedou byl zvolen mjr. František Rosík, hlavním poradcem chovu plk. ing. Karel Hartl. Následovalo ustanovení slovenské pobočky klubu, která disponovala větší částí chovných zvířat pocházejících z vojenského chovu a mela přirozeně i více členů.    ObrazekBrzy nato vznikla dosti neutěšená situace v plemenitbě – slovenští chovatelé se rozhodli za podpory předsedy klubu ignorovat chovný program zpracovaný hlavním poradcem chovu a během prvních dvou let (1982–1983) bylo na Slovensku odchováno 77% vrhu po jediném plemeníku – psu Rep z Pohraniční stráže. (Tento trend na Slovensku pokračoval, takže během pěti let zde bylo 90% odchovaných zvířat příbuzných s tímto psem, 83% blízce příbuzných.)
 Udržet přirozenou strukturu populace plemene a zabránit erozi genofondu bylo pro české chovatele s malým počtem chovných zvířat obtížné. Napomohlo k tomu mimo jiné i nové křížení – spojení německého ovčáka Bojar von Schotterhof s vlčicí Lejdy (ze ZOO Ohrada, Hluboká nad Vltavou), které se uskutečnilo opět v chovné stanici Pohraniční stráže v Libějovicích v roce 1983. Vybraný pes z tohoto spojení, Kazan z Pohraniční stráže byl počínaje rokem 1985 několikrát použit v plemenitbě československých vlčáků. Na vzniku plemene se tedy v rozpětí 25 let podíleli čtyři vlci: Brita, Argo, Šarik a Lejdy.
 Přestože v Čechách a na Moravě bylo v prvních letech po založení klubu zapisováno méně odchovů než na Slovensku, byla zde (za cenu pomalejšího snižování variability) udržena nižší míra příbuzenské plemenitby. A to je velmi významné pro uznání československého vlčáka Mezinárodní kynologickou federací (FCI).
 ObrazekPodklady k žádosti o uznání plemene byly připravovány ve spolupráci s Ústřední odbornou komisí chovatelů psů ČSCH, ve které naše plemeno vytrvale podporoval zejména pan ing. Jan Findejs. Standardní komise FCI doporučila standard československého vlčáka ke schválení v roce 1988. Po zapracování připomínek a nutných změn do standardu zbyla „maličkost“ – hlasování členských zemí v Generálním shromáždění FCI. Náš dík za obhájení návrhu patří československému zástupci v FCI, RNDr. Petru Dvořákovi. Standard československého vlčáka byl schválen v Helsinkách dne 13. 6. 1989 a pod číslem 332 vydán sekretariátem FCI dne 28. 4. 1994. Československý vlčák náleží do 1. skupiny plemen v klasifikaci FCI. Zemí původu je Československo.
 Po deseti letech od uznání standardu bylo naše plemeno znovu předmětem jednání FCI – muselo se potvrdit, že plemeno je dále životaschopné a trvale splňuje všechna stanovená kritéria.
 Odpovědnost za tuto obhajobu našeho plemene vzala na sebe Slovenská republika. Po zániku Československa totiž na základě dohody mezi Českomoravskou kynologickou unií a Slovenskou kynologickou jednotou ze dne 4. 7. 1993 přebírá patronát nad plemenem.



Z knihy „Československý vlčák – ing. Karel Hartl & Jindřich Jedlička”