Historie plemene
Křížení vlka se psem
Příprava a průběh pokusu
Údaje o křížencích vlka a psa, v dostupné
literatuře, se týkaly pouze kříženců prvé generace. Všechny údaje popisovaly
křížence jako špatné psy, v chování agresivnějš ínež vlky. Metodika těchto
pokusů byla konsultována s několika zoology,z nichž žádný neměl vlastní
zkušenosti s odchovem kříženců a odkazovali se pouzena literaturu a zkušenosti
zoologických zahrad s chovem vlků.
Cílem pokusu bylo zjistit, co nejvíce o chování vlka v zajetí, jaká je
plodnost jeho kříženců se psem, jaká je biometrie vlka a jeho kříženců, v čem
se projevuje dominance nebo recesivita vloh vlka u kříženců, jaký je rozdíl v
aktivitě vlka, kříženců a psa, jak se liší vrozené vlastností u kříženců a jak
získávají zkušenosti. Po zpracování projektu pokusu byla získána od učitele
pana Hájka roční vlčice a umístěna v chovné stanici Pohraniční stráže v
Libějovicích u Vodňan. Byla ustájena ve výběhu s boudou. Vlčice byla krmena
vařeným krmivem pro psy složeným z 50% živočišných produktů, 40% rostlinných,
5% zeleniny, 3% minerálií,1% kvasnic a 1% kuchyňské soli. Ke 4 litrům husté
kaše dostávala ještě 1/2 kg syrového masa.
Ke krytí vlčice byli vybráni 2 psi plemene německý ovčák, kteří
splňovali podmínky kvalitního odchovu. Prvý pes byl klidný, výborně ovladatelný
a vycvičený, druhý byl agresivní, hůře ovladatelný, rovněž vycvičený. Oba byli
vlkošedí a v chovu vyzkoušení.
Při prvém hárání v r. 1957 se nepodařilo vlčici nakrýt, protože se před
psy schovala v boudě a nebylo možno přesně zjistit dobu hárání. V r. 1958 byla
zajištěna kontrola hárání. Vlčice se začala hárat 15. března. Hárání probíhalo
normálně. Dvanáctý den se změnilo její chování ke psu, který byl ustájen ve
vedlejším kotci. Otírala se před ním o pletivo a očichávala jej. Třináctý den
byl tento pes vpuštěn k Vlčici.. Vlčice zůstala stát u boudy a když k ní pes
přišel kousla jej do krku. Pes uskočil, stáhl ocas mezi nohy a běžel k východu
z kotce. Vlčice na něho začala znovu útočit. Když se nebránil, tak se na něho
vrhla a z boční hrudi mu vytrhla kus kůže velký jako dlaň. Druhý den byl k
vlčici vpuštěn druhý, agresivní pes. Chování vlčice se opakovalo. Když jej však
vlčice napadla, pes se bránil a uchopil ji se shora za krk a několikrát s ní
zatřepal. Chování vlčice se tím zásadně změnilo.. Začala před psem pobíhat,
navzájem se očichávali a nastaly mezi nimi námluvy. Po 15 minutách seznamování
se vlčice zastavila a pes ji nakryl. Po nakrytí, které trvalo 2 min. se vlčice
snažila dostat od psa. Válela se pod ním, kňučela, kousala jej do nohou, po
pouhých 3 minutách došlo k odpojení od psa. Pak zalezla do boudy a pes zůstal v
kotci. Za 4 hodiny vylezla vlčice z boudy a pes ji znovu nakryl. Chování vlčice
po nakrytí se opakovalo. Takto byla vlčice kryta každý druhý den až do 20. dne
hárání.
Po té začala psa odmítat a pes o ní přestal mít zájem. Až do 50. dne od
prvého nakrytí nebyla na vlčici březost patrna. Od 32. dne po nakrytí začala
spotřebovávat o 15–20% více potravy. 53. den začala intenzívně hrabat pod
boudou noru, ale protože pod celým výběhem bylo položeno pletivo, nepodařilo se
jí to. 61. den po prvém nakrytí během noci porodila. Pro značnou agresivitu
vlčice k ošetřovateli se podařilo prohlédnout vlčata až 10 den. Bylo jich 5 a
byly o 9 dkg. lehcí nežli stejně stará štěňata něm. ovčáku. Od 25. dne vlčata
začala vykukovat z boudy a 29. den poprvé z boudy vylezla a začala se rozlézat
po kotci. Na příchod ošetřovatele reagovala okamžitým útěkem do boudy. Protože
vlčice zůstala venku, ukazovalo to na vrozenou nedůvěru k neznámým podnětům.
Když se ošetřovatel přiblížil k boudě, postavila se vlčice před boudu a
vycenila na něho zuby. Kolem 30. dne věku vlčat je vlčice začala přikrmovat ze
žaludku. Vlčata začala žrát rovněž kousky masa, které jim byly hozeny před
boudu. Převážně se zdržovala pohromadě v blízkosti vlčice. Jejich denní režim
začínal po rozednění, kdy vylezla z boudy a 10–12 minut si hrála. Pak začala
žrát. K tomu jim stačilo 5–6 minut. Následovalo opět hraní ve výběhu i v boudě,
kterého se zúčastnila i vlčice. Za 15–20 minut opět zalezla do boudy k
odpočinku. Ten trval 50–60 min., po něm následoval příjem potravy a opět hra
15–20 min. Tento rytmus se opakoval až do setmění. S přibývajícím věkem se u
nich prodlužovala doba hraní, ale i spánku. Hry probíhaly většinou ve
dvojicích, ale když došlo k intenzivnímu boji, často se připojila i ostatní
vlčata. Zajímavé na tom bylo, že pomáhala zpravidla silnějšímu. Tak se začal
vytvářet základ hierarchie smečky. U dominantních jedinců jejich agresivita
narůstala a ve stáří pěti týdnu již bylo možno rozpoznat, jaké postavení bude
mít každý jedinec ve smečce.
První poznatky
Kříženci prvé generace jsou typem i chováním
vlčí. Pouze ojediněle se vyskytl jedinec, který se v něčem částečně odlišoval.
Při spojení vlka s fenou něm. ovčáka je většina kříženců podobná vlku,
ale ve vrhu je již vetší variabilita. V obou případech je vlk dominantnější
nežli pes. Z toho vnikla pravděpodobně zkušenost, často citovaná v literatuře,
že ze spojení vlka a psa vzejde vždy špatný pes.
Kříženci prvé, ale i dalších generací, jsou plodní a dají potomstvo jak
se psem, tak s vlkem.
V druhé generaci při spojení kříženců se psem je potomstvo anatomicky ze
70–75% podobné vlku. Ostatní jsou mezitypy. Při společné výchove se psy se
kříženci podřizují psům až do stáří 8.–10. měs. Pak začnou bojovat o postavení
ve smečce a ve většině případu tento boj vyhrají. Ovladatelnost a tím i
cvičitelnost kříženců této generace je značně rozdílná od psu. Jsou mezi nimi
jedinci, kteří se téměř nedají cvičit.
Třetí generace kříženců při spojení se psem si zachovává ještě v 60–75%
anatomické znaky vlka. Ve vrzích se nevyskytují jedinci s převládajícími znaky
psa. Ve třetí generaci je možné, jak z typu vlka, tak i z mezitypu vybrat
jedince, kteří jsou vhodní i k náročnému výcviku.
Při důkladném výběru zvířat vhodných pro chov je možné krýt tyto
křížence z různých vrhů mezi sebou. Nedoporučuje se úzká příbuzenská plemenitba
na vlka, ale ani na psa. Je možné nakrýt také třetí generaci psem, ale pouze
zvířata s převládajícím typem vlka.
K udržení typu je nutno zařazovat do chovu zvířata dominantní s výrazným
fenotypem. Jelikož je nutno sledovat nejen exteriér, ale i povahové vlastnosti,
má přednost upevňování povahových vlastností i za cenu připuštění menších
exteriérových nedostatků. K získání zvířat všestranně upotřebitelných nelze
použít k chovu ani výrazně agresivní, ani bojácná zvířata.
Kříženci s anatomickými znaky vlka si udržují i vlčí vytrvalost v pohybu
a vysoký temperament. Provedené zkoušky potvrdily, že uběhnou nepřetržitě až o
50% delší vzdálenost nežli něm. ovčáci, aniž by měli nerovnoměrně prošlapané
polštářky na tlapách, což je běžné u psů.
Mají výraznější orientační reakci, dokonalejší vidění v noci, lepší
sluch, čich i zrak. Rovněž osrstění je u nich kvalitnější, s vetší isolační
schopností. Některé jejich specifické vlastnosti je nutno tolerovat i při
výcviku.
Vznik československého vlčáka
Chovatelský cíl
Po světe běhá asi tak 340 uznávaných plemen psů
a řada dalších plemen dosud neuznaných či skoro neznámých. Má pak vůbec smysl
šlechtit nová plemena? Co může československý vlčák přinést nového? Najde si
své místo na slunci, prosadí se mezi tou spoustou psích typů a forem? Jak?
Jakými vlastnostmi se může odlišit? Cíle křížení a chovu československého
vlčáka prodělávají svůj vývoj. Původním záměrem bylo jen ověřit v experimentu,
zda může být přikřížením vlku zlepšen zdravotní stav, odolnost a vytrvalost
služebních psů u Pohraniční stráže. Samozřejmou podmínkou byla dobrá
cvičitelnost a předpoklady k pracovnímu využití, zatímco vzhled a tělesná
stavba kříženců byly sledovány jen právě v souvislostis jejich vytrvalostí a
celkovou kondicí.
Se snahou o založení chovu nového čistokrevného plemene se požadavky
zvýšily. Vzhled – exteriér psů přestal být druhořadou záležitostí. Dříve žádané
„mezitypy" se znaky vlku i německých ovčáku postupně ustupovaly jedincům s
převahou znaků vlka.
V civilním chovu pak již od počátku platí pravidlo: Československý vlčák
se má co nejvíce podobat vlku. I současný, mezinárodně uznaný standard říká:
„Stavbou těla, pohybem, osrstěním barvou srsti a maskou připomíná vlka. Ve
standardu však najdeme i podrobnou charakteristiku požadovaných povahových
vlastností. Původní text standardu říkal: „Československý vlčák je vysoce
temperamentní a aktivní, jeho smysly jsou silně vyvinuty, převládá orientační a
aktivně obranná reakce. Je nedůvěřivý, ale bezdůvodně nenapadá. Svému pánovi
projevuje neobyčejnou věrnost. V boji je neohrožený a odvážný, má předpoklady
pro všestrannou upotřebitelnost.
Čím se tedy československý vlčák odlišuje, co nese se svou kůží na trh ?
Spolu s pevným zdravím, vitalitou, přírodními instinkty, nezávislostí,
odolností a jemnou krásou dítěte přírody přináší světu i významné poselství:
Nezakrývá svůj přírodní původ.
Chovatelé všech možných psích ras se po generace snaží odlišit a vzdálit
svá zvířata od jejich přírodních předků; z vyvážené harmonie vlastností
vyjímají malou část, kterou zdůrazňují do extrému, z mutací a dědičných defektů
vytváří ideály krásy (někdy až na hranici životaschopnosti zvířat). Právě
českoslovenští chovatelé však našli odvahu postavit se proti proudu.
Vzorem pro československé vlčáky je a zůstane prapředek všech psů – vlk –
v celé své kráse a síle, ale i přizpůsobivosti a proměnlivosti. Proto i
standard požaduje jednotu v typu i zbarvení, ale současně dává prostor pro
přiměřenou variabilitu a tím umožňuje rozvoj chovu do šíře a zachování
dědičného zdraví v populaci. Chov československého vlčáka nikdy a za žádných
okolností nebude směřovat proti přírodním zákonitostem; československý vlčák se
ze všech známých plemen nejvíce vzdaluje tomu, co bývá nazýváno „násilným
chovem.
Od kříženců k plemeni
Pokus s křížením německých ovčáků s vlky byl
připravován od roku 1955, první vrh kříženců se narodil v chovné stanici
Pohraniční stráže v Libějovicích dne 26. května 1958. U kříženců byly podrobně
sledovány anatomické i fyziologické rozdíly od obou rodičovských forem, byly
zkoumány jejich předpoklady k výcviku, aktivita i vytrvalost. Vybraní kříženci
byli znovu spojováni s nepříbuznými německými ovčáky.
Křížení přinášelo své výsledky, odborníci u Pohraniční stráže i v
Československé akademii věd publikovali nové poznatky. Kdy však končí
experiment s regenerací německého ovčáka vlkem a začíná šlechtění nového
plemene?
V letech 1964–1965 jsou publikovány výsledky křížení a směry dalšího
výzkumu, současně již existuje myšlenka na vznik nového plemene, navzdory téměř
hysterické reakci některých chovatelů německého ovčáka.
První znění standardu bylo vypracováno ing. K. Hartlem v roce 1966. V té
době byli na světe již čtyři filiální generace kříženců z první linie, založené
vlčicí Britou a německým ovčákem Cézarem z Březového háje, a dvě filiální
generace z druhé linie po stejné vlčici a německém ovčáku Kurt z Václavky.
Tehdejší Svazarm i Československý svaz chovatelů drobného zvířectva (ČsSCHDZ)
však žádost o registraci plemene a zápis těchto zvířat do plemenné knihy
opakovaně odmítli s poukazem na malý počet jedinců.
V roce 1968 bylo v chovné stanici v Býchorech uskutečněno další křížení.
Byl spojen vlk Argo s fenou německého ovčáka Astou z SNB. Ve stejné chovné
stanici byla odchována i druhá filiální generace kříženců z této linie. Mezilinioví
kříženci začali být označováni zkratkou ČV = český vlčák. Avšak ani v roce 1970
nebyla povolena jejich registrace plemennou knihou, přestože v rukou civilních
chovatelů bylo již 56 kříženců a u ozbrojených složek sloužilo více než sto
jedinců. Další žádost byla zamítnuta v roce 1976.
V sedmdesátých letech pokračoval chov především v novém kynologickém
zařízení blízko Malacek, které náleželo k Bratislavské brigádě Pohraniční
stráže. Zde obohatil populaci třetí vlk – Šarik. V roce 1974 byl spojen s
kříženkou třetí filiální generace Xelou z Pohraniční stráže a s fenou ČV Urtou
z Pohraniční stráže. Na Slovensku působil jako důstojník mj. i pan František
Rosík, který dlouhodobě spolupracoval s ing. Karlem Hartlem na realizaci
programu křížení a náležel k iniciátorům a zastáncům šlechtění nového plemene.
Pro pana Františka Rosíka se chov československých vlčáků stal celoživotním
posláním, dnes je čestným předsedou Klubu chovateľov československého vlciaka
Slovenskej republiky.
Až po usilovném jednání v závěru roku 1981 povolil Český svaz chovatelů
ustanovení klubu chovatelů tohoto plemene a zápis odchovu do plemenné knihy.
Bohužel jedinci, kteří se dostali k civilním chovatelům z Libějovic, mezitím
zestárli nebo se založení klubu nedožili. Civilní chov byl obnoven právě díky
potomkům psů přesunutých na Slovensko.
Cesta k mezinárodnímu uznání
Klub chovatelů československého vlčáka byl
založen v Brně dne 20. 3. 1982. Klub měl sídlo v Praze a celostátní působnost,
byl začleněn do Českého svazu chovatelů.. Ustanovující schůze mimo jiné
schválila název plemene „ČESKOSLOVENSKÝ VLČÁK“, pověřila výbor sestavením
bonitační karty, stanovením kritérií pro chovnost, tvorbou dlouhodobé koncepce
chovu a chovného programu. Předsedou byl zvolen mjr. František Rosík, hlavním
poradcem chovu plk. ing. Karel Hartl. Následovalo ustanovení slovenské pobočky
klubu, která disponovala větší částí chovných zvířat pocházejících z vojenského
chovu a mela přirozeně i více
členů. Brzy nato vznikla dosti neutěšená situace v plemenitbě – slovenští chovatelé
se rozhodli za podpory předsedy klubu ignorovat chovný program zpracovaný
hlavním poradcem chovu a během prvních dvou let (1982–1983) bylo na Slovensku
odchováno 77% vrhu po jediném plemeníku – psu Rep z Pohraniční stráže. (Tento
trend na Slovensku pokračoval, takže během pěti let zde bylo 90% odchovaných
zvířat příbuzných s tímto psem, 83% blízce příbuzných.)
Udržet přirozenou strukturu populace plemene a zabránit erozi genofondu
bylo pro české chovatele s malým počtem chovných zvířat obtížné. Napomohlo k
tomu mimo jiné i nové křížení – spojení německého ovčáka Bojar von Schotterhof
s vlčicí Lejdy (ze ZOO Ohrada, Hluboká nad Vltavou), které se uskutečnilo opět
v chovné stanici Pohraniční stráže v Libějovicích v roce 1983. Vybraný pes z
tohoto spojení, Kazan z Pohraniční stráže byl počínaje rokem 1985 několikrát
použit v plemenitbě československých vlčáků. Na vzniku plemene se tedy v
rozpětí 25 let podíleli čtyři vlci: Brita, Argo, Šarik a Lejdy.
Přestože v Čechách a na Moravě bylo v prvních letech po založení klubu
zapisováno méně odchovů než na Slovensku, byla zde (za cenu pomalejšího
snižování variability) udržena nižší míra příbuzenské plemenitby. A to je velmi
významné pro uznání československého vlčáka Mezinárodní kynologickou federací
(FCI).
Podklady k
žádosti o uznání plemene byly připravovány ve spolupráci s Ústřední odbornou
komisí chovatelů psů ČSCH, ve které naše plemeno vytrvale podporoval zejména
pan ing. Jan Findejs. Standardní komise FCI doporučila standard
československého vlčáka ke schválení v roce 1988. Po zapracování připomínek a
nutných změn do standardu zbyla „maličkost“ – hlasování členských zemí v
Generálním shromáždění FCI. Náš dík za obhájení návrhu patří československému
zástupci v FCI, RNDr. Petru Dvořákovi. Standard československého vlčáka byl
schválen v Helsinkách dne 13. 6. 1989 a pod číslem 332 vydán sekretariátem FCI
dne 28. 4. 1994. Československý vlčák náleží do 1. skupiny plemen v klasifikaci
FCI. Zemí původu je Československo.
Po deseti letech od uznání standardu bylo naše plemeno znovu předmětem
jednání FCI – muselo se potvrdit, že plemeno je dále životaschopné a trvale
splňuje všechna stanovená kritéria.
Odpovědnost za tuto obhajobu našeho plemene vzala na sebe Slovenská
republika. Po zániku Československa totiž na základě dohody mezi Českomoravskou
kynologickou unií a Slovenskou kynologickou jednotou ze dne 4. 7. 1993 přebírá
patronát nad plemenem.
Z knihy „Československý vlčák – ing. Karel Hartl & Jindřich Jedlička”